Jdi na obsah Jdi na menu
 


květen 2008

9. 10. 2008

 

Květen 2008

 

17. 5. jsem se bez nadšení po probuzení odšourala do kuchyně uplácat první ranní dietní blaf. Naneštěstí jsem sáhla po tom nejhnusnějším, který měli na výběr a ještě ho nedostatečně rozmíchala. Jestli i ty ostatní budou tak příšerné, sebevražda pro mne bude vykoupením. Naštěstí nebyly, a byly dokonce výborné - karamelový pudink, hruškovočokoládový a čokoládový pudink a omelety jsou prostě vynikající. :-)

Každý den mám 4 pytlíky, dvě sladká a dvě slaná jídla. Zpočátku mne děsivě bolela hlava, ale po několika dnech, kdy nastoupila kýžená ketóza, to přestalo, zaplaťpánbu, možná to nebylo ani tak ketózou, ale měla jsem nastydlé dutiny, čas od času se mi to stává a bolí mne tak 1 - 2 dny hlava.

Po několika dnech si dokonce dovoluji první optimistické myšlenky, že to zvládnu a tentokrát to dotáhnu až do konce a zase budu pěkná ženská, co se pohybuje bez námahy a může si dovolit chodit mezi lidi bez ústředních děsů, že potká dávnou spolužačku ze střední, které sice setkání s vámi vylepší den, ale vy jste pak zralí na ošetření u psychiatra. Ještě dnes se orosím v bezesných nocích, když si vzpomenu na setkání v metru s jednou takovou, otvídovanou v chic kostýmku a s postavou patnáctky, držící život, kariéru i postavu pevně ve svých rukou a zářící spokojeností. Kdo to zažil, ví, o čem mluvím. :-)

Týden diety je za mnou a já mám o 4 kila méně. Začíná to celkem slibně. Z euforie jsem si na příští týden naplánovala radikální obnovu zahrady pod taktovkou profi zahradnice, která se dostavila jednoho horkého květnového úterý.  Je to tortura, uvědomuji si, že nutně potřebuji zhubnout, už si nemůžu kleknout ani na kolena, jak moc to bolí a přes břicho se pořádně k zemi ani neohnu. Jakási pomstychtivá příbuzná mi zakoupila zahradní klekačku kříženou se sedátkem, do kterého však svou olbřímí zadnici nemohu vtěsnat, protože má po stranách opěrky. Vzpomínám s úsměvem na toho tlustého řezníka ze Slavností sněženek, jak u pletí ležel a při tom přikusoval rovnou mrkev ze záhonku. Nebylo by to špatné, ale neměl by mne kdo zvednout a otočit.  :-) Mimochodem, kdo si chce tuhle úžasnou scénu připomenout, najdete ji na videu zde.

Obrazek

Zahradnice tady skotačí jako tiplice, horko nehorko, o půl čtvrté mi tím nechutným entuziazmem leze v tom vedru tak na nervy, že bych ji nejraději zarazila do zad motyčku a šla si lehnout, už toho mám plné zuby.

Nerozveselil mne ani odpolední dietní čokokrém, nejraději bych se svalila do křesla a nedělala nic, zahradníci to samozřejmě opět nedodělali, tak to zbude na mne. Jak únavné je předstírat, že jsem na tom zdravotně stejně, jako ostatní lidé.

Následující den sedám opět po dvou letech poprvé do auta a řídím, skoro jsem to zapomněla, musím trénovat, mířím se psy k rybníku, musím šetřit sily, kdybych tam šla po svých, vyplácám energii na nevábnou procházku ulicemi z kopce a do kopce a už by mi nezbylo na rybník a les.

Když mi to tak pěkně jede, zkusím jet do zahradnictví si doobstarat květenu. Povedlo se a mám radost :-) Kolem rybníka se jde první půlku pěkně, pes plave a stále nosí míček, těším se, až si zaplavu taky - to je snad jediný pohyb, kterého si vydatně dopřávám, protože mne nebolí. Když si vzpomenu na prostyděná kvanta uplynulých let, kdy jsem se ostýchala v plavkách se ukázat na břehu, je mi jich líto.

Obrazek

V lese mne postihla krize, asi hypoglykémie, je mi slabo, ale umřít se mi tam nechce, je tam moc much :-) Cestou potkávám dva puberťáky, jeden směrem ke mně prohodí poznámku:  "Tyy kráávo, to je ale tlustá ženská!" Klidně se mu dívám do očí, znejisťuje ho to, uhýbá pohledem, přihlouple se z rozpaků skřehotavě uchechtává, mohla bych mu něco říci, ale připadá mi, že bych se diskuzí s někým takovým shodila na jeho úroveň. Dříve by mne tato epizoda zničila sebevědomí na několik týdnů. Teď, když žádné nemám, si pomyslím jen, že akorát řekl nahlas to, co si jiní mysleli a navíc: já za půl roku budu OK, ale jemu blbost a zloba patrně vydrží po zbytek života a jsem v pohodě. :-)

Po týdnu jdu opět na kontrolu, mám dole další tři kila, to je velmi milé zjištění :-) Doktor si mne fotil, vymínila jsem si, že v žádném případě ty snímky nechci vidět, ať si mne zařadí mezi nějaká svá monstra z galaxie Arkana, ale ať o tom nevím. Naštěstí nechtěl, abych si oblékla nějaký žertovný kostým, do toho bych nešla. :-)

Obrazek

Poprvé jsem ochotna pohlédnout do budoucnosti bez úderů zavírané rakve v pozadí a pocitu, že jsem všechny zklamala :-) Pomalu začíná ketonová euforie, kterou mi doktor přislíbil, mám plno energie a věřím, že v životě ještě dokážu pohnout zeměkoulí. Dokonce jsem vyhrabala po večerní procházce kytaru a večer oprášila sešity s písničkami a pokusila se rozhýbat ztuhlé klouby na ruce a zkoušela si něco zazpívat. Fakt bych se zas ráda vrátila ke zpívání a na pódium, ale nechci tam předvádět, jakých rozměrů je schopna zpěvačka dosáhnout a konkurovat tak Věře Bílé, to opravdu ne :-).

Obrazek

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA