Jdi na obsah Jdi na menu
 


říjen 2008

9. 10. 2008

 

 

Říjen 2008

 

Podařilo se mi překročit shozené 30. kilčo a co mne potěšilo ještě více, opustit i hranici monstrózní obezity, neboli pásma řvoucí čtyřicítky, kde jsem se se svým BMI přes 51 pohybovala. Nyní, na počátku října, jsem na BMI 39, tímto pádem jsem tedy již "pouze" v pásmu vysoké obezity 2. stupně, což sice není asi pro štíhlejší žádná super vyhlídka, ale pro někoho, kdo byl 6 let v pásmu obezity morbidní, je to důvod k radostnému křepčení, to jistě uznáte :-). A co víc, abych tohle pásmo opustila a klesla do ještě nižšího - zvýšené obezity 1. stupně, stačí mi na to pouhých 14 kilčo a to se mi zdá jako brnkačka proti tomu, co jsem již shodila, ale je mi jasné, že teď už to tak rychle nepůjde. Pokud čirou náhodou neznáte svůj BMI, můžete ho snadno zjistit po zadání vaší váhy a výšky zde.

Začalo mne vyloženě bavit si na sebe shánět oblečení, ač mne doktor varoval, že s tím mám počkat, protože pak mi to bude velké. Pche, chlap, vůbec netuší, že velké oblečení beze stopy lítosti ráda opustím a se zvlášť odpornými kusy typu kabátu v rozměru stanu zelinkavé barvy a černými tepláky, jsem ochotna se rozloučit dokonce rituální vraždou, jako to například dělají vyléčení invalidé, kteří házejí své berle do splavu a koupím si  nadšeně menší. :-)

Je to takový druh odměny. Jsem unešená, kolik krásných věcí si na sebe můžu nyní koupit a obléci se tak, že nebudím děs. :-) Navíc, ve volném oblečení se cítím dobře, takže mi to jistě minimálně půl roku bude, s ohledem na to, že si to nyní kupuji většinou těsně. Nesnáším být do něčeho napresovaná, takže některé věci na svou příležitost teprve čekají.

Obrazek

Pro normální ženskou tohle bude asi těžko pochopitelné, protože většinu baví si oblečení kupovat, ale u mne tomu bylo úplně jinak. Měla jsem čistě animální děs vstoupit do obchodu s nadměrným oblečením - viděla jsem jen dva druhy tohoto oblečení za vitrínami takových obchodů - jeden druh byly zástěry, do kterých, kdybych se oblékla, přišlo by mi, že jsem duševně umřela a ve druhé kategorii byly nechutně předražené kostýmy z umělotin s naprosto psychopatickými vzory. Představa potící se matróny v polyesteru za dvacet tisíc, tím pádem smrdící na sto honů, která přičaruje svou vzorkovanou róbou okolojdoucím epileptický záchvat nebo nystagmus, či mamky v puntíkaté silonové zástěře, mi přivodila neschopnost několik dlouhých let zjistit, že jsou již na trhu i jiné typy zboží.

Tím pádem jsem se potácela životem v rozedraných teplákách se stále znovu záplatovanými dírami v prošoupaném rozkroku a dírkované noční košili, která vetchostí připomínala pavučinu nebo oděv, na který někdo vychrstl vitriol. Bohužel, šít neumím, i když jsem tomu v mládí věnovala hodně energie se to naučit, docílila jsem pouze šatů na panenky, které se při jejich převlékání musely rozstřihnout, nikdy jsem nepochopila navlékání niti do šicího stroje, a dokonce i při sešívání ložního prádla, se mi pod strojem varhánkovitě krčila látka a zacuchala niť. Jsem tedy odkázána na obchody. 

Se švadlenou jsem to párkrát taky zkoušela, ale výsledek bylo naprosté fiasko. Jedna měla navíc úchylného manžela, kterému bylo asi lakomo zaplatit v ZOO vstupné, když chtěl vidět hrochy a trval na tom, že se bude dívat, jak si to budu zkoušet a nenechal si to vymluvit a vyhodit se, že prý se dívá vždycky. Švadlena zkoušení mé róby nejen ozvláštnila několika volně visícími jehlami s navlečenými nitěmi, ale také poznámkami typu "Jo na štíhlé, to se šije jinak, těm sluší všechno" ap.

Nemusím snad ani dodávat, že nádhernou látku naprosto zmršila a výrobky byly k nenošení. V jednom kostýmu jsem vypadala jako postavička z Burtonovy Nightmare before Christmas, kdy naprosto nepadnouci šišatý pas mi dodal vzezření podseknuté zrůdně těhotné postavičky po dopravní nehodě s resekovanými tibiemi.

Obrazek

Ve druhém kostýmu jsem připomínala mrzáka Koukola z Plesu upírů, který jezdil v rakvi do vsi pro své oběti. Na zádech mi ušila podivný hrb, jako kdybych tam měla ukrytou mandolínu. Prohlížela jsem se v zrcadle a nevěřila vlastním očím. Rozhlížela jsem se po místnosti a hledala skrytou kameru, ale viděla jen dva staré lidi, kterých mi bylo líto, protože Alzheimer si najde většinu z nás dříve nebo později. Bylo mi jasné, že jsem prohrála a tohle se opravit už nedá. Doma se dost nasmáli, ale přišlo mně to draho. Pak jsem opět neměla co na sebe. Abych neměla vztek, pojala jsem ve vzpomínkách celou akci jako charitu - finanční pomoc staré, dementní švadlence. :-) 

Druhá švadlena sice ušila, co jsem si poručila, ale strašně se to páralo a navíc nebylo možno z ní hotový výrobek vydolovat, vždy měla po ruce plejádu výmluv, proč to ještě není hotové. Na zkoušení dalších švadlen už jsem neměla nervy.

Čas od času jsem mrkla někde očkem v normálním obchodě, ale bylo mi jasné, že tam mi pšenka nepokvete, navíc ty kecy prodavaček v duchu, co tu tahle Godzilla pohledává, které uměly dostatečně výrazně vyjádřit pohledy, arogantním tónem a větami, že na MNE nic nemají, stály taky za to :-). U trik jsem to řešila zakoupením velikosti XXXL, které jsem přetáhla přes opěradlo křesla, aby se roztáhlo, pak zas bylo krátké a následkem této úpravy i poměrně vetché.

Děsila jsem se chvíle, kdy mne postihne nějaká zdravotní katastrofa a já se ocitnu ve špitálu a nebudu mít co na sebe a hned za tím následoval děs, že mne nebudou moci operovat, protože překračuji i nosnost operačního stolu a ze stejného důvodu je mi nedostupné i případné tomografické vyšetření. Bylo mi i vyloženě líto patologů, kteří by mne museli pitvat, nejednoho by asi napadlo při té nádečině si jít polepšit k čištění kanalizací. :-) Pak už to rámovala pouze představa, že na mne neseženou ani rakev, kterou jsem však zaplašila tím, že to už mi může být jedno, že v nejhorším do mne po straně nastřelí  madla  a šla tyhle morbidní představy zajíst nějakým chlebíčkem nebo sladkostí, protože mne vždy trochu rozrušily. :-)

Když jsem se opravdu ocitla v dubnu ve špitále s akutním infekčním onemocněním, nejen, že jsem tam byla v košili, která na mne praskala, ale ani na více než desátý pokus nebyli schopni mi nabrat krev - nevím, kdo tehdy vypadal zmučeněji, jestli já, nebo oni - patrně to byla plichta. :-) Když začali něco mumlat o odběru z krční žíly, rázně jsem stopla další pokusy, podepsala jsem raději  reverz a prchala domů.

Myslím, že všem zúčastněným těchto jatek se ulevilo, kromě babky na sousední posteli, která tam přišla s průjmem a otevřely se jí tam díky ležení a nemocniční infekci, kterou tam dostala i bércové vředy a nemohla chodit, takže si libovala v hororových historkách o tom, co se tam dá chytnout za choroby. Ve mně našla natolik zaměstnaného pacienta emitní miskou, který mlčel, protože zvracel, že nabyla dojmu, že ji se zájmem poslouchám. :-)  

Zcela jistě i tento hrůzný zážitek mi dopomohl urychlit mé rozhodnutí dát se cestou diety. Být na dně je prostě někdy tím správným krokem, jak se od něho odrazit, (pokud ovšem máte kliku, neraní vás mrtvice, po které můžete již leda tak koulet očima a i to vás stojí značnou námahu)  a ještě vám zbudou síly porvat se s tímhle problémem o šanci na život.

Nový šatník zaznamenala s povděkem i má rodina. Nejvíce jsem vděčná svému muži, že s takovým odpudlivým a ošumělým monstrem prožil bez odporu ta nejtěžší období a věrně stál vždy při mně, i  když je vědec, který je většinu času ponořený ve svůj technický svět. Mé lože někdy v noci tajně opouští nikoliv proto, aby utekl za pružnější milenkou nebo do hospody, ale proto, aby si tajně zařádil v kuchyni s kalkulačkou při obzvlášť nechutných a složitých výpočtech, které ho svou dotěrnou genialitou v noci budí a jsou vysoce nad hranicí mého chápání. (Upřímně řečeno, takové mi připadají skoro všechny od doby, kdy jsme ve škole přešli z počítání hrušek a jablek a dodnes považuji svou úspěšně složenou maturitu z matematiky z integrálních počtů a zkoušku na VŠ z kybernetiky a logiky za větší zázraky, než které tvořili soudruzi v Polsku a Německé lidově demokratické republice.)

Obrazek

Někdy nepřítomným pohledem zírá do dálky a pak se vytratí do garáže a řádí s pájkou, leptá tišťáky a vyrábí tam věci, kterým nerozumím, ale děsí jimi ostatní muže a někdy i mne (jako například tím sběrem blesků aj. - kdo by stál o to, aby sledoval, jak po pokoji poskakují hořící kondenzátory). Pamatuji si, jak sestrojil originální elektronickou součástku do starého Wartburgu, se kterým pak jel na opravu. Když to uviděl opravář, vytřeštil na to oči, poptal se, co to je a pak třískl kapotou se slovy: "S tím nechci mít nic společného, dokud to neodstraníte, já vám to neopravím." Přesto i tento anděl, zcela se nezajímající o to, co tomu či onomu říkají lidé nebo o módu, ocenil můj nový zjev. :-)

 

Napadlo mne, že možná stejný problém řeší víc lidí, tak sem udělám stránku s odkazy na módu pro lidi ladnějších křivek a popíši své zkušenosti s těmito obchody. Můžete třeba přidat i ty vaše. Původně jsem tento deník psala jako intimní zpověď hlavně pro sebe. Mám trochu pochybnosti, jestli v tomhle světě zprofanových diet a rádců ke zhubnutí, jejichž jediným cílem je z lidí vymačkat peníze za výrobky k ničemu, si sem někdo najde cestu, ale třeba ano, a i kdyby to byla jen jediná bytost, kterou to potěší nebo jí pomůže, bude to mít svůj smysl. Přidám i diskuzi a  odkazy na tabulky na výpočet sacharidů, recepty a další stránky, co by se mohly lidem hodit a jak poplyne čas, budu v deníku pokračovat.

Kupodivu na stránky přišlo pár milých lidí a velice mne potěšílo a dojalo, že to některé nejen pobavilo, ale i motivovalo k zahájení diety vlastní a ptali se na princip ketogenní diety. Pro tyto lidi jsem připravila na stránce Ketogenní dieta trochu teorie, tam najdete tedy vše, co o tom vím. Jinak - je bez dvou dnů půlka října a já mám dole 33 kg. :-)

Tak musím udělat update, je 15. října a je to 34 kg. :-) Několik lidí na základě mého deníku začalo rovněž dietu, jsem moc zvědavá, jak jim to půjde a těším se na ně, až vylezou z ulity a přijdou na návštěvu. Ulita je však mocné tabu a vím, že to musí vzejít od nich, až se díky euforii a váhovému úbytku budou cítít lepší, tak na ně nikterak nespěchám. 

Obrazek 

Ráda bych začala taky cvičební program. Optimální by bylo fitcentrum, zejména kvůli těm posilovacím strojům na záda, ale minule, když jsem tam byla, namohla jsem si půl zad - nechápu, jak se mi to tak pěkně symetricky podařilo. Chtělo by to asi nějakého rozumného trenéra na trénování rosolu. :-) Druhá věc, která mne tam děsí, jsou zrcadla.

Ještě stále na sebe nemohu pohlédnout do zrcadla. Jedinou výjimkou je kapesní zrcátko. Vypracovala jsem si za ta léta důmyslnou taktiku vyhýbání se všelijakým odrazům v zrcadlech a skleněných plochách, a to včetně své koupelny a zkušebních kabinek v obchodech. Nevěřili byste, kolik je všude zrcadel. Připadám si jako hrdina Vonnegutovy knihy Snídaně šampiónů, který se také vyhýbal zrcadlům, neboť věřil, že jsou to výpusti do jiného prostoru. 

Myslím, že kdybych v některé zhlédla svou zadnici před zahájením diety, asi bych se utekla k nějakému krajně zbabělému řešení. Nemám odvahu to vidět ani teď, protože vím z postranních periferních pohledů, že to ještě vůbec není  tak dobré, jak se cítím a nechci, aby mi to sebralo odvahu a elán bojovat dál. Mohla bych si namluvit, že je to třeba mé druhé já nebo někdo, kdo mne pronásleduje, ale nerada bych, abych pak skončila ještě na psychiatrii. :-)

Obrazek


Ze zásilkových obchodů začalo chodit objednané zboží a mně nastalo další veselé období. Některé výrobky, vypadající na fotkách internetových katalogů neškodně a seriózně, mne doslova vzaly dech. Obyčejná bavlněná mikina na zip, kterou jsem si objednala na sportovní pobíhání se psem po okolí,  v sobě oproti očekávání z obrázku ukrývala štědře zdobenou vnitřní část kapuce fialovými blyštivými flitry, přetékajícími od kapuce ve dvou bohatých širokých deseticentimetrových pásech i podél zipu po obou jeho stranách. Držela jsem ji zpytavě v ruce, oslepena pablesky flitrů a přemýšlela, kdo by si tohle mohl vzít za střízliva na sebe. Primáš cikánské kapely? Jevgenij Pluščenko při krasobruslařské exhibici? Tanečnice u tyče pro chvíle odpočinku v zákulisí?
 
Jeden flitr se sám od sebe oddělil od mikiny a snesl se nehlučně k zemi jako memento mé objednávky a důkaz toho, že se mi to nezdálo, až budu v příštích dnech zametat. Chvíli jsem vyčkávala, jestli to náhodou neožije, ale nehýbalo se to, tak jsem si dodala odvahu si to zkusit a již jsem věděla, kdo by byl optimální příjemce takového výrobku. Místo ležérně sportovního vzezření mi dodala image stárnoucího dekadentního transvestity, převlečeného na karneval sexuálních menšin za leguána v době říje.

Nejvíc jsem se těšila na super tmavé rifle se slibovaným 95% obsahem bavlny a vysokým pasem,  které na obrázku vypadaly, že by si dokázaly poradit se zkrocením mého prořídnuvšího vlnobití špeku v oblasti pasu a břicha, divě si žijícího svým vlastním životem. Hodně jsem si od nich slibovala. Místo nich však přišly fádní a zcela umělinové kalhoty s pytlovitými nohavicemi, navíc o 2 čísla větší, než bych potřebovala, které by mi bylo stydno nosit, i kdyby mi bylo 80 let a chystala bych se jít před obecní pastoušku vysypat popel.

Obrazek

 

Nenápadně vypadající zelené triko mne zaskočilo nečekanou ozdobou našívaných olivových polodrahokamů kolem výstřihu, patrně bylo myšleno na jedno použití, protože nechápu, jak by tohle někdo vypral. Navíc kameny přímo ďábelsky kolem krku studily. Možná, že by si časem daly říci a ohřály se na provozní teplotu těla, ale tak dlouhou dobu jsem mu na sobě nepopřála pobývat, aby mne třeba nechytily nějaké velkopanské choutky a nechtěla se pak třeba shánět po žezlu, jablku a koruně s hermelínovým pláštěm, i když věřím, že ten pompézní zásilkový obchod (stejný, jako dodal leguání flitrovou mikinu) by měl ve svých zásobách i takovéhle propriety.

Krásná džínová sukně, která se mi výjimečně líbila nejen v katalogu, ale i po doručení, se mi při zkoušení zarazila někde u kolenou a výš jsem ji nedostala ani smykem, a dokonce ani trhem a nadhozem. Litovala jsem, že jsem při hodinách středoškolského tělocviku, vedených statnou mužatkou, která nás učila vrh koulí, nedávala větší pozor. Zkoušela jsem to ještě horem a podařilo se mi do ní vpresovat bujné poprsí, ale dál se ani nehnula, pevně mne obepnula hrudník jako obruč, navíc ruce zůstaly zdviženy v nápřahu nahoře a začala jsem se mírně dusit, sukně se ukázala zákeřná jako stisk anakondy, takže jsem musela potupně volat o pomoc manžela, aby mne osvobodil ze škrtivého džínového zajetí. Napřed jsem si myslela, že jsem se přecenila objednáním menší velikosti, ale když jsem si vzala metr, výrobek přeměřila a srovnala míry zásilkového obchodu, velikost udanou na sukni a skutečnost, vyplynulo z toho, že sukně je o 4 čísla fyzicky menší, než by teoreticky měla být. Větší pochopitelně neměli, ale i po mém upozornění prodávají tuto sukni na internetu pod stejnou velikostí dál. Inu, když jim nevadí naštvané zákaznice a zbytečné placení poštovného, je to jejich věc, ale je mi líto těch žen, které při oblékaní mohou pojmout pocit, že je něco v nepořádku a přibraly 50 kilo.

Černý blejzr mne upoutal na obrázku té modelky s levandulovou blůzkou pod ním, která držela v ruce bičík a jejíž celkový ohoz mne tak nadchnul, že jsem pojala myšlenku přesně takto oháknutá dorazit do parlamentu, až se tam budu zas dohadovat o nějakých utopických legislativních změnách, které bych ráda prosadila. Doufala jsem, že by se mi podařilo probrat pár roztěkaných či znuděných poslanců a dodat svým plamenným proslovům patřičný říz. Mohla bych se třeba při tom bičovat po zadnici, jako to dělával svého času jeden úchylný rocker při koncertech a zhypnotizovat je tím natolik, aby mnou žádané změny v zákonech odsouhlasili. Minule jsem v batikovaných šatech a slušných botách, ze kterých mám odřené nohy po chůzi od nábřeží až do parlamentní budovy moc neuspěla, i když šaty byly model, takže to bude chtít silnější kalibr. Leč místo energicky vyhlížejícího blejzru přišlo špatně padnoucí polyesterové cosi, co bych si na sebe nevzala, ani kdybych byla omámena předoperační medikací.

Po počátečním šoku jsem si vzpomněla, že zásilkové obchody garantovaly vrácení peněz, pokud jim odešlu zboží zpět, tak jsem se horečně jala vyrábět balíčky a zasílala jim zpět tyto skvosty, těšíc se na své peníze a vydechujíc úlevou, že mi tyto předměty nebudou zacpávat skříně a stále připomínat mé maniakální objednávací období hovadin, které přichází vždy, když navíc nemáme peníze. Některé obchody peníze vrátily do týdne bez potíží, jiné rozehrály zajímavé hry.

"Zavolejte si za týden," opáčila paní z jednoho renomovaného zásilkového obchodu, "ještě vás nemáme v počítači". Po týdnu nahodili jinou desku ve svém džůboxu: "Ale my jsme vám peníze zasílali", vesele šveholila a při tom do klávesnice teprve kňobala platební příkaz s mým účtem, což bylo jasné z její vyhýbavé odpovědi na mou otázku, kdy toto učinili. " Nevím, to tady v počítači nevidíme. Podívejte se na účet tak za 1 - 2 dny," opáčila nezúčastněným hlasem dáma, dobře si vědoma, že se hovor nahrává pro její šéfy. Nakonec peníze většinou přišly, ale z jejich dolování jsem byla neméně unavena, než kdybych je vydobývala rýžovaním v Otavě.

Některé výrobky se však vrátit nedaly, a tak už navždy bude obohacovat můj šatník např. kýčovité křiklavě barevné triko s motivem jeskyně ve stylu fantasy, se kterým, kdybych byla v předškolním věku, bych se mezi vrstevníky jistě cítila super, ale na dámě středního věku působí poněkud překvapivě. Zajímavé jsou jeho maniodepresivní účinky na mou osobnost. Zatímco jsem si ho nepochybně objednala v euforické ketogenní mánii, jakmile si ho navléknu na sebe a pohlédnu na svůj obraz koutkem oka, dostanu okamžitě depresi. Ale nevadí, budu ho nosit jako trest za svou rozmařilost a pak, ať si lidi rozšiřují toleranci, že? Čechům je neustále vytýkána úzkoprsost a předsudky, tak udělám něco pro lidstvo. :-)

Obrazek

 
Hlavně doufám, že hýřivé barvy časem v pračce vyblednou a částečným opráním přestane tak příšerně škrábat. A jak znám tyhle latexované zázraky, nedivila bych se, kdyby se obrázek z trika sežmolil v lepivou hmotu po prvním vyprání. Přestože jsem okamžitě odstřihla škrábající značkovou cedulku za krkem, která by si nezadala ani s pemzou a výrobce opět píše, že vše je 100% bavlna, škrábe to tak nějak celé. Ještě jsem zapomněla dodat, že po měsíci, než triko dorazilo, už je mi velikost XXXL nemožně velká, tak budu muset sehnat švadlenu, aby ho zmenšila, ještě si spolu užijeme kopec srandy. :-)

Doktor měl pravdu, s objednávánim jsem určitě měla počkat až do konečné velikosti. Doufám, že se udržím a neobjednám si už nic, protože je mi přehledně dost jasné, že na těch modelkách v katalogu to vypadá poněkud jinak, než na mně u nás doma. Ovšem zrovna jsem narazila na katalog erotického prádla .. hmmmm, ten černočervený korzet opravdu nevypadá špatně a ten fialový je taky super a vlastně - stále ještě nemám ty rifle! ;-)

Obrazek

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA