Jdi na obsah Jdi na menu
 


listopad 2008

2. 11. 2008

 

 

Listopad 2008

 

Začátek listopadu je stále nádherný, užívám si procházek v zářícím slunci, procházím se báječně šustícím listím a s rozkoší vdechuji kořennou vůni podzimní půdy. Na podzim se obvykle cítívám z celého roku nejlépe - snad proto, že jsem se narodila v listopadu, ale hlavně proto, že skončila úmorná vedra, turisté přestali okupovat mé oblíbené končiny, kudy opět procházím nerušeně, slunce jen přátelsky hřeje a v přírodě je tolik překrásných barev. Těší mne, i když prší, že se zalije pořádně zahrádka, užívám si dokonce i ranních mlh, kdy ze stromů těhotných vlhkými kapkami mi prší za krk při ranním venčení psů v lesíku či parku. Hřeje mne, že se stále držím s dietou a odbourávám další a další nesmyslné strachy z různých činností, které mne dřív těšily a kterým jsem se tak dlouho vyhýbala.

Obrazek

Na počátku listopadu mám dole 36 kg a cítím se skvěle, lepší se mi chodí, mám o něco lepší výdrž, občas mám pocit, že mi to sluší a bylo by to téměř ideální, kdyby mne přestala sužovat má bolavá záda a kolena. Vím, že bych měla sportovat a slíbila jsem si to, ale trochu jsem se obávala toho, že mne to pak bude bolet ještě víc, proto jsem s radostí přijala nabídku masáže jednoho známého doktora.
 
Měla to být masáž chodidel. Doposud jsem s tímto druhem masáže neměla zkušenost, tak jsem byla moc zvědavá. Masáže chodidel jsem vídala pouze v amerických filmech, kde jimi byly hýčkané krásné hrdinky rafinovanými svalovci a náležitě si to užívaly - vrněly u toho a smyslně se kroutily, takže to vypadalo spíš jako erotická masáž.

Doktor byl taky fešák, navíc vlídný a slušný, takže jsem si jednoho dne, kdy měl v sobotní službě trochu času umyla nohy a vyrazila do rehabilitačního ústavu. Opravdu jsem se těšila na příjemnou relaxační masáž, po které se jistě budu cítit skvěle. Křepce jsem si vykračovala dovnitř budovy a z balkonu lemovaného kvetoucími muškáty na mne shlíželi vyhřívající se stařečkové s holemi nebo na vozících, před kterými jsem se trochu styděla. Co já mám co okupovat jejich doktora, když oni jsou na tom o mnoho hůře!

Obrazek

Důvěřivě jsem se položila na rehabilitační lůžko, doktor se usmál, vzal mé nohy do rukou a ohříval je a tím skončilo veškeré příjemno této masáže. Dále mi začal lupat prsty u nohou, točit s nimi jako s turbínami větrné elektrárny a mačkat body, které buď mírně nebo hodně bolely. Neomylně hodně bolely ty, které byly spojeny s mými zády a kyčlemi a kupodivu i žaludkem. Co ten má co bolet, když mu s láskou servíruji pouze dietní kašičky už skoro půl roku!
 
Pak následovala masáž zad. Jestli jsem se u nohou udržela neřvat, tak u zad už ne. Při mačkání některých reflexních bodů jsem už nevystačila s poulením a koulením očima a sykáním, ale s překvapením jsem zjistila, že to podivné vytí, které připomínalo zvuky našeho psa, kterému kdysi šili rozříznutou packu a ze kterého se mi tehdy ježily chlupy, se nyní line z mého hrdla. Doktor však nepovolil, pouze řekl "Vydýchejte to!" Tak jsem střídavě řvala, vyla a dýchala, postupně se svaly v křeči podvolovaly a povolovaly svá sevření a najednou jsem měla pocit, že tuhle situaci už jsem někdy zažila, něco mi to silně připomínalo. Pak mne osvítilo poznání jako blesk - tohle jsem přesně zažila u porodu! :-)
 
Doktor mne ujistil, že dnes to ještě bude chvíli bolet, poděkovala jsem a vyplížila jsem se, držíc si záda oběma rukama pomalu ze vrat. Dobromyslné babičky a dědové na balkonu stále shlíželi dolu a myslím, že pro ty z nich, kteří zaznamenali můj křepký příchod a Quasimodovský odchod po proceduře, to nebyla asi moc povzbudivá reklama pro zdejší doktory. Připomínalo to ten mlýn na báby, ze kterého lezou na druhém konci mladice, který se porouchal a navíc ho někdo pustil se zpětným chodem a funguje částečně obráceně. :-)

Obrazek

Druhý den jsem si to pro mimořádný úspěch dala ještě jednou, když už, tak už, ale musím říci, že přestože jsem měla po páteři modřiny a za krkem někde v oblasti uzlin boule, vypadající buď na to, že se mi za ušima usadila moudrost nebo tam probíhá leukémie, či přinejmenším nějaký silný zánět, cítila jsem se opravdu skvěle, výborně jsem se vyspala, nebudila jsem se s pocitem, že mne v noci přes kříž odborně zmlátila tajná policie a páteř mne celý týden nebolela. Poprvé jsem záviděla filmovým hvězdám a bohatcům, že si mohou dovolit maséra třeba každý den. Kdybych měla tuhle možnost, nepochybně bych jí využívala.

O víkendu jsme se vypravili na Olšany na hrob příbuzných. Vedla mne k tomu nejen tradice, ale i pocit, že jim to tak trochu od loňska dlužím. Přestože to jsou lidé, kteří zemřeli, když mi bylo 4 a 11 let a zůstala mi na ně pouze mlhavá vzpomínka, loni jsem ještě u jejich hrobu dojemně slzela a prosila je v duchu o pomoc se svou obezitou, ač v posmrtný život a duchy nevěřím. Dcera se mne sice pokoušela cestou z Olšan utěšit slibem komediantsky pompézního hrobu "až umřu", kteréžto na ni cestou k tomu našemu zapůsobily, ale samotnou mne zaskočilo, jak mne to tehdy skrytě popudilo.
 
Uvědomila jsem si, že nejen, že nechci, aby mi někdo na nějaký hrob chodil, protože žádný nechci a nejradši bych spočinula u nás na zahradě (nikdy jsem nebyla ráda sama a ač bych nepochybně byla ve výborné společnosti slavných lidí, nijak se mi na nějaké Olšany nechce) nebo když sama, tak na nějakém hezkém místě v lese u potoka, třeba na Dolském mlýně na Kamenici. Hlavně mi však došlo, že přes všechny ty bývalé chmurné myšlenky, se přeci jen do penálu vůbec nechystám a nejsem na něj nikterak připravena.
 
Pro případ, že by přeci jen bylo všechno jinak a mé prosby předkové vyslyšeli a pomohli mi, jsem se vypravila jim poděkovat a ukázat se. A pak, kupodivu mám ráda ten dušičkový mumraj kolem hřbitovů, drzé veverky, kterým nosím lískové a vlašské oříšky, načančané hroby, stánky přetékající chryzantémami a věnečky z chvojí, zdobenými slaměnkami a nastrojené příbuzné, krášlící a čistící mramor a zapalující svíčičky. Někdy jsou dojemní, někdy spíš veselí, když se dohadují nad hrobem, jestli tu už byla Máňa a že se tedy s tímhle tím věncem moc nevytáhla nebo jestli Fanouš ten hrob nemohl aspoň omést od listí, když už tu byl. Vrcholí zkrátka celonárodní dostihová soutěž o nejlepšího pozůstalého. :-) Ráda si prohlížím okázalé hrobky a čtu jejich jména. Z věhlasu a důležitosti těchto bohatých lidí nezůstalo nic, žádná vzpomínka. Čas od času na ně vzpomenu, když mám pocit, že by se něco beze mne neobešlo - zkrátka hřbitovy jsou plné nepostradatelných lidí.
 
Nejkrásnější jsou malé hřbitůvky v noci. Jeden takový jsem fotila přes zeď v neděli večer. Barevná žlutá, oranžová a červená světýlka se zelenými věnečky navazovala klid, úctu k síle lidské lásky a vzpomínkám a téměř vánoční atmosféru. Mí zlatí příbuzní, držte nade mnou ze záhrobí o Vánocích ochrannou ruku, aby mne nespláchly ani letošní obžerské svátky a ať odolám cukroví, což se mi zatím nikdy v životě nepovedlo a mám z toho opravdu upřímný děs, jak to zvládnu.